Je faktem, že s ptáky se setkává prakticky každý z nás. Najdeme je v přírodě, na vesnicích i ve městech, ať už divoké či domestikované. Někteří z nich, jako například holubi, jsou považováni spíše za škodnou, zatímco jiní jsou chráněni zákonem. Jen málokdo se však zamyslí nad tím, jaká evoluční cesta vedla k těm okřídleným tvorům, které známe dnes. Jsou totiž mnohem starší, než by se mohlo na první pohled zdát. Pravdou totiž je, že se jedná o přímé potomky dinosaurů. Nejstarším známým předkem našich kuřat, slepic či kohoutů je velociraptor. Ano, ten, kterého známe z Jurského parku a Jurského světa. Ovšem je potřeba říci, že ve skutečnosti vypadal poněkud jinak, než jak jej zobrazují tyto filmy.
Ano, jednalo se o predátora lovícího ve smečce a vybaveného smrtícími drápy, především na nohách. Avšak byl jen o něco větší než dnešní krocan. Byl také opeřený, i když přesnou barvu samozřejmě není možné určit. Jak se ale u dinosaurů vyvinula schopnost létat? Poněkud jinak než u pterodaktylů, ač by se to mohlo zdát zvláštní. Základem je samozřejmě peří. Jeho vývoj není až tak překvapivý, když si uvědomíme, že se jedná v podstatě o prodloužené šupiny. Původně však sloužilo jen k tepelné izolaci. Postupně se však přidaly další výhody.
Tou první byly lepší manévrovací schopnosti, což bylo ideální zejména pro rychlé lovce, jakými byli právě raptoři. Ti mohli díky svým ostrým drápům také šplhat, a zde se ukázala další výhoda toho, že byli opeření – dokázali plachtit. Nejprve samozřejmě na velmi krátké vzdálenosti, avšak pro některé druhy dinosaurů i to znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí. U nich se tedy tato schopnost stále zlepšovala. To zahrnovalo delší pera a paže, ale také postupné odlehčování kostry. V tomto okamžiku byli tito tvorové již jen kousek od samostatného letu. Jistě, vývoj do dnešní podoby trval desítky milionů let. Avšak to, že dokázali po takovou dobu přežít nám ukazuje jejich vitalitu.
