Každá zem na světě potřebuje, aby jí někdo vládnul. Aby měla nějakou autoritu, která zařídí, aby to tu všechno dohromady nějak fungovalo, aby tady nepanoval chaos a bezpráví, kde by si každý dělal, co ho napadne. A politika neslouží jenom k tomu, aby měli lidi nějakého státu své pány, kteří za ně rozhodují, ale taky aby někdo takovou zem reprezentoval v cizině, aby každý věděl, na koho se má obrátit, pokud mu jde o něco konkrétní.
Z toho důvodu je politika nepostradatelná. Jenže současně jsou tady i další okolnosti, které zaviňují, že politiku lidi nemají rádi, i když se bez ní nedá obejít.
Spousta lidí třeba věří, že když dají hlas politikovi, který jim slíbil to, co se jim líbí, dočkají se splnění toho slibu. Ale to se často nestane. Nejenom proto, že kandidáti ve volbách i jindy často lžou, ale třeba i proto, že jiní lidi zvolí jiné kandidáty a ti prosadí něco jiného.
Spousta lidí taky věří někomu, komu se věřit nedá. Děje se to i tehdy, kdy by se to dalo snadno prokouknout. Voliči věří někdy těm, kdo slíbí zvýšení platů, i když je stát až po uši v dluzích, věří, že se svrhne kapitalismus a nastolí nový a lepší řád. Věří, že politik jisté orientace a strany zastaví zdražování, i když to nemá jak zařídit, neboť obchody jsou soukromé, někdo lidem slíbí bezplatné vysokoškolské vzdělání, i když je jasné, že se takové školy musí nějak uživit a on jim nic nedá.
A když někoho špatného zvolíme, máme ve zvyku na něj nadávat. Napřed na jednotlivce, pak na vládu, na parlament, senát, okresní a krajské politické struktury a třeba nakonec i na obecní zastupitele. Nadáváme víc a víc, až nakonec znechucení rezignujeme a radši se o politiku přestaneme starat s tím, že jsou ti nahoře prostě dobytek nebo ještě něco horšího. A to je to nejhorší. Protože když se lidi nestarají o politiku, politikům projde kdejaká lumpárna. A to by nemělo být.
